Brothers in arms - Earned in blood - recenze

Původní Brothers in Arms: Road to Hill 30 (recenze) byla akční taktická hra založená na silném příběhu a pocitu sounáležitosti s vašimi bratry ve zbrani. Vyprávění zápletky pokračování s podtitulem Earned in Blood probíhá retrospektivně - seržant Joe ‚Zrzoun‘ Hartsock dva týdny po invazi podává hlášení o bojích svému velícímu důstojníkovi. Dějová linie se na několika místech prolíná s původním Bakerovým příběhem a doplňuje jej. Události prvního dílu tak prožíváte v poněkud odlišném světle.

• Pocit deja vu
Již v úvodních okamžicích ale přichází pocit deja vu. Na začátku hry stojíte v americké Dakotě s výsadkovým družstvem, jemuž velí hrdina prvního BiA seržant Matt Baker. Letoun dostane zásah a Baker vypadává – posledně jsme situaci sledovali z jeho perspektivy, nyní je tomu jinak. Inu, proč ne. Vždyť recyklovat intro není zas tak špatný nápad. Ale co to? Grafika vypadá nachlup stejně, i když autoři tvrdí, že ke kosmetickému vylepšení přece jen došlo.

Padnou první Němci a už je jasné, že se na hratelnosti opravdu nezměnilo lautr nic. Opět se po hráči chce, aby nácky přišpendlil palbou a obešel jediným proveditelným způsobem. Gearbox nám neustále vtlouká do hlavy žvásty o autentičnosti a realističnosti, avšak oblast mapy je vždy striktně ohraničená a nepřátelé se ve hře dají přechytračit jen jediným způsobem. Když se snažíte najít jiné řešení problematické situace, čeká vás kontumační smrt před hlavní německého Maschinengewehru 42 nebo nelítostná palba nachystané německé jednotky. Takže nic nového pod sluncem; tohle byla jedna z hlavních chyb minulého dílu.

 

TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

  Linearita postupu je navíc podpořena zvýšeným podílem městských misí. Zejména boje v rozbombardovaném St. Sauveur jsou opravdu intenzivní a každý odklon od správné trasy je nemilosrdně odměněn kulometnou salvou. A ano, hádáte správně, kulometčíci jsou i tentokrát nesmrtelní, takže vám nic jiného, než je obejít velkým obloukem, stejně nezbývá.

Posledním hřebíčkem do rakve svobodného postupu je i "nová" umělá inteligence nepřátel. Ti se sice pohybují aktivněji, ale je jasně vidět, že se prostě jen zvýšila hustota skriptů. Pokud totiž desetkrát zopakujete stejnou situaci, zareagují Němci desetkrát stejně. Stačí si pak na ně jen za bukem počkat a jsou vaši. Někomu tento přístup vyhovuje, jinému zase ne. Alespoň že počítačoví vojáci netropí žádné závažnější kiksy. Na druhou stranu je třeba říci, že byl poněkud vylepšen systém míření, a tak již překážky nejsou dvakrát větší než vypadají a pokud vidíte nepřítele, můžete ho i zastřelit. Ne, že by to snad bylo jednoduché, ale možné to už nyní je.

• Obtížnější mise
V kampani se vyskytuje celkem třináct misí, tedy méně než v předchůdci, rozsahem jsou však větší. Jak již zaznělo, děj se částečně prolíná s příběhem RtH 30, a přibližně třetinu misí tedy strávíte na již důvěrně známých místech. Takřka všechny úkoly se točí okolo přesunu na určité místo a likvidaci všech, co na „flash“ neodpoví „thunder.“ Co jiného by ale asi tak výsadkáři měli dělat, že?

Obtížnost se dost zvýšila a na některých místech autoři možná až zbytečně šetřili checkpointy. Třeba úsek, kdy je třeba nejprve zabít několik vojáků, zničit tank, objet město, zničit dělo, další tank a dobýt kostel a hřbitov na jeden zátah, jsem hrál snad desetkrát a nebýt možnosti doplnění zdraví a oživení spolubojovníků, asi bych se zbláznil. Nezbytností se stalo používání situačního přehledu, jinak nebudete vědět, odkud že se to na vás valí. Na střední obtížnost by celá kampaň měla průměrnému hráči vydržet odhadem tak na sedm hodin zábavy plus si pak ještě mohou procházet bonusové materiály nebo zkusit štěstí na (nej)vyšší obtížnost.

 

• Atmosféra tak hustá, že by se dala krájet
Mezi přednosti původních BiA patřila atmosféra a ta je nyní ještě prohloubena. Černobílé zpomalené vidění doprovázené emotivním a skvěle nadabovaným projevem Joe Hartsocka dokresluje již tak dost dusné válečné klima, kdy kolem vás sviští kulky o sto šest a každou chvíli zazní výbuch. Například na mě zapůsobil adrenalinový přeběh Němci obsazeného oraniště, kdy bylo třeba postupovat co nejrychleji vpřed, jinak by měl německý minomet dostatek času zaměřit svou palbu na pozici mého družstva.

Jiným silným momentem z plné verze EiB je přeběh terénní vlny, kdy se na okamžik dostanete na otevřený prostor a okamžitě po vás německé zákopy zahájí intenzivní palbu. Působivé, ale pro našince těžko uvěřitelné, je rovněž vyjádření Kameradschaftu v americké jednotce, kdy věrný druh za vás neváhá položit život. Je to sice jen naskriptovaná situace, ale potěší. Takovýchto momentů je ve hře daleko více, ale nerad bych vám kazil překvapení.

Fanoušci druhé světové si možná všimnou, že se do války konečně zapojily i géčkové verze Pzkpfw IV, ostatní patrně ani nezaregistrují, že ty německé tanky mají nějaká delší děla. Na straně Spojenců je novým obrněncem stíhač tanků M10 Wolverine, který se ale bohužel projevuje naprosto stejně jako starý známý Sherman. Tank do svého družstva tentokrát získáte přidělen jen výjimečně a daleko větší důraz je kladen na pěchotní boj.

Dojde-li vám munice, můžete požádat kolegy o poskytnutí pár nábojů ze své nekonečné zásoby. Mnohokrát mi to přišlo vhod. Když už jsme u těch technických novot, tak náckové vyfasovali svůj slavný acht-acht, tedy protitankovou, protipěchotní a protileteckou superzbraň. Několik misí se točí právě okolo likvidace těchto obávaných děl.

 

• Další špuntovky
Nové nádobíčko ale nefasovali jen tankisté, ale i pěšáci, a tak ke starým známým hračkám přibyl vcelku nanicovatý americký samopal M3 Grease Gun a na straně těch špatných naopak hodně dobrá útočná puška Fallschirmjägergewehr 42 ve verzi s optikou a bez ní. S americkým pomalým a neúčinným samopalem asi moc hrát nebudete, ale výsadkářská FG44 opravdu stojí za to. Je přesná a účinná, ale v herním zpracování jsme ji viděli už třeba v Return to Castle Wolfenstein.